Česku chybí lidé, ne příležitosti: proč v roce 2026 rozhodne kombinace migrace a technického vzdělávání

Dlouhodobým a zároveň stále palčivějším problémem české ekonomiky je nedostatek pracovních sil. A už dávno nejde jen o "chybějící ruce" ve výrobě, logistice nebo stavebnictví. Skutečným úzkým hrdlem je dnes směs demografie, nesouladu kvalifikací s potřebami firem a příliš pomalé schopnosti části ekonomiky rekvalifikovat se na technologie, které určují konkurenceschopnost v druhé polovině dekády. 

Česká republika přitom není výjimkou – podobné dilema řeší většina evropských států, což je zároveň důvod, proč dává smysl mnohem aktivněji se opírat o evropské iniciativy podporující mobilitu pracovních sil, pracovní migraci a hlavně odborné vzdělávání a upskilling orientovaný na průmysl.

Na první pohled může část veřejnosti namítnout, že "při vyšší nezaměstnanosti" se nedostatek lidí přece musí vyřešit sám. Jenže realita trhu práce je komplikovanější. Český statistický úřad v rychlé informaci za listopad 2025 uvádí obecnou míru nezaměstnanosti 3,3 % (metodika VŠPS), což i při postupném růstu zůstává v evropském srovnání nízká hodnota. Administrativní data Úřadu práce ukazují, že ke konci prosince 2025 vzrostl podíl nezaměstnaných osob na 4,8 %, evidováno bylo 354 314 uchazečů, přičemž volných pracovních míst bylo zhruba 87 tisíc. Tato čísla ale nevypovídají o klíčovém problému: nedostatek lidí je do velké míry strukturální a regionálně i profesně nerovnoměrný. Jinými slovy – i když v systému "někdo je", často to není člověk se správnými dovednostmi, ve správném regionu a v čase, kdy ho firma potřebuje.

Právě proto by Česko mělo v roce 2026 postupovat na dvou kolejích současně. První je rozumně řízená pracovní migrace, která pomáhá překlenout krátkodobé výpadky a udržet provoz v odvětvích, kde se kapacity prostě nedají nahradit ze dne na den. Druhou – a v dlouhodobém horizontu důležitější – je investice do lidí, kteří už v Česku jsou: do jejich zvyšování kvalifikace, rekvalifikací a schopnosti pracovat s novými technologiemi. Migrace může být rychlou "infuzí" kapacit, ale bez moderního systému odborného a celoživotního vzdělávání zůstane jen dočasnou náplastí.

Když se podíváme na demografii, je zřejmé, proč je potřeba jednat systémově. ČSÚ uvádí, že na konci roku 2024 mělo Česko 10,91 milionu obyvatel a lidé ve věku 65+ tvořili necelých 21 % populace (2,26 milionu); do poloviny století by se jejich podíl měl zvýšit na 29 %. To znamená méně lidí v produktivním věku a silnější tlak na zdravotní a sociální systémy – a současně tvrdší boj o talent v průmyslu, energetice i službách. V takové situaci je klíčové nenechat si "utéct" domácí technické talenty a zároveň umět doplňovat pracovní sílu zvenčí tak, aby to bylo ekonomicky i společensky udržitelné.

Ekonomická praxe ukazuje, že nejvyšší návratnost mají programy, které zkracují přechod ze školy do zaměstnání. Proto by Česko mělo důsledněji žádat a využívat evropské stimuly pro duální vzdělávání, modernizaci učňovských oborů a vznik firemních či nadpodnikových akademií. Na evropské úrovni existuje například Evropská aliance pro učňovskou přípravu (EAfA), jejímž cílem je posilovat kvalitu, nabídku a prestiž učňovství a zároveň podporovat mobilitu učňů v Evropě. Pro Česko to není "měkké téma" – je to tvrdý nástroj konkurenceschopnosti, protože dobré učňovství a kvalitní praxe firmám snižují náklady na zaškolení, zvyšují produktivitu a posilují stabilitu v regionech.

Druhá velká změna souvisí s tím, jak se transformuje globální ekonomika. V roce 2026 už nestačí mluvit obecně o "digitalizaci". Rozhodují konkrétní oblasti: zavádění umělé inteligence do procesů, automatizace a robotizace, práce s daty, kybernetická bezpečnost, průmyslový internet věcí, ale také energetika, bateriové systémy a energetická efektivita. Průmysl v Evropě dnes neinvestuje jen do hal, ale do softwaru, optimalizace procesů, energetických řešení a lidí, kteří tyto systémy umí navrhovat, obsluhovat a udržovat. Pokud Česko nebude mít dostatečnou masu těchto dovedností, hrozí mu postupné "zamrznutí" v roli subdodavatele s nižší přidanou hodnotou.

Tomu musí odpovídat i rekvalifikační politika. Rekvalifikace fungují jen tehdy, když reagují na reálnou poptávku firem, mají kvalitní metodiku a měřitelné výsledky. Dobrou zprávou je, že se kapacity posouvají: Úřad práce ČR ve své prosincové informaci zdůraznil, že v roce 2025 podpořil ve vzdělávání rekordních 143 tisíc osob. V roce 2026 by ale mělo být cílem ještě víc zaměřit podobné programy na dovednosti pro automatizaci, digitální technologie a aplikovanou AI – a hlavně je propojit s konkrétními zaměstnavateli, aby absolvent rekvalifikace nekončil "s certifikátem", ale s pracovní nabídkou.

Zároveň je potřeba zlepšit řízení vzdělávací soustavy daty. Pro optimalizaci systému je klíčové zavést systematické prognózování potřeb trhu práce a promítnout ho do financování, motivací a kapacit středních a vysokých škol. Bez průběžných predikcí se rozhoduje naslepo: školy otevírají obory podle tradice, mladí lidé podle momentální popularity a firmy pak narážejí na nedostatek techniků údržby automatizovaných linek, procesních inženýrů, programátorů průmyslových systémů, datových analytiků nebo energetických specialistů.

Podpora mladých talentů musí být další prioritou. V prostředí stárnutí populace a růstu mezinárodní konkurence o kvalifikované lidi už nestačí spoléhat na "přirozený zájem" o techniku. Atraktivita technického vzdělávání vzniká kvalitou učitelů, moderním vybavením, kontaktem s praxí, stipendii, reálnými projekty a viditelnými příběhy úspěchu v regionech. Stejně důležité je propojování škol a firem tak, aby absolventi po studiu plynule přecházeli do zaměstnání – ideálně v české ekonomice, případně v rámci EU. Česko totiž může snížit odliv mozků jen tehdy, pokud bude vytvářet dost kvalitních příležitostí doma: nejen pracovní místa, ale i výzkumné a vývojové týmy, technologické projekty a kariérní růst.

Do toho zapadá i evropský rozměr inovací. Evropská komise v prosinci 2025 přijala hlavní pracovní program Horizon Europe na roky 2026–2027 s rozpočtem 14 miliard eur, přičemž významná část prostředků míří na klimatické cíle a transformační oblasti. Pro Česko je to příležitost posílit spolupráci výzkumných center, univerzit a firem – a přetavit know-how rychleji do praxe, například v průmyslových aplikacích AI, energetice nebo nových materiálech.

Nakonec je důležité i to, jak Česko komunikuje vlastní úspěchy. Systematické vyzdvihování kvalitních projektů, technologických partnerství a úspěšných absolventů českých škol zvyšuje atraktivitu studia doma, pomáhá lákat studenty z EU a posiluje investiční důvěru. Investor, který vidí dostupné lidi se zručnostmi pro AI, automatizaci či moderní energetiku, se mnohem spíše rozhodne budovat v zemi vyšší přidanou hodnotu – ne jen montáž.

Rok 2026 tak bude z velké části o tom, zda Česko posune politiku práce a vzdělávání z režimu improvizace do režimu strategie. Nedostatek pracovních sil nevyřeší jediné opatření. Řešením bude kombinace řízené migrace, moderního odborného vzdělávání, cílených rekvalifikací, aktivní podpory talentu, těsnější spolupráce škol a firem a důsledného využívání evropských nástrojů. Země, která dokáže tyto prvky spojit do funkčního systému, nebude změny jen "stíhat". Bude je umět proměnit ve svou konkurenční výhodu.

Tomáš Lemešani

Independent Media Publishing s.r.o. - Analýza, Case study, Policy paper

Pro konzultaci a objednávku služeb pište na kontakt@businesspr.eu, independencetl@protonmail.com