Evropa a strategické suroviny: návrat k vlastním zdrojům jako jediná cesta z geopolitické pasti

Jedním z nejvýznamnějších slabých míst evropského průmyslu je paradoxní závislost na strategických surovinách ze třetích zemí. Nejde o to, že by členské státy EU žádnými zdroji nedisponovaly, ale o důsledek politických a společenských rozhodnutí posledních desetiletí.

V době rostoucí životní úrovně se Evropa odkláněla od těžebních projektů, které poškozovaly životní prostředí i sociální stabilitu. Levnější a politicky méně konfliktní bylo suroviny dovážet — zejména z regionů, kde environmentální a sociální standardy neexistovaly, nebo byly jen na papíře.

Tento model však narazil na své limity. Pandemie COVID-19, narušené dodavatelské řetězce, geopolitická rivalita USA–Čína a následná válka na Ukrajině ukázaly, že v krizových podmínkách přestávají i dlouhodobí partneři dodržovat závazky. V autoritářských režimech je porušení smlouvy jen nástroj: strategické suroviny se rezervují pro domácí spotřebu, nebo se používají jako geopolitická páka.

Geopolitická realita: Evropa ve vleku dodavatelů

Podle Evropské komise je EU u mnoha kritických surovin závislá na jediném zdroji z více než 80 %. Čína pokrývá:

• 98 % importu vzácných zemin do EU,
• 93 % hořčíku,
• více než 60 % světové rafinace lithia a kobaltu.

Rusko bylo do roku 2022 dominantním dodavatelem niklu a paladia, nezbytných pro automobilový průmysl a katalyzátory. Invaze na Ukrajinu a následné sankce drasticky narušily dodávky. Podobně Indonésie v roce 2020 zakázala export niklové rudy, aby donutila výrobce baterií přesunout technologické kapacity na své území. Suroviny se tak staly strategickou zbraní — ne komoditou.

Evropská odpověď: návrat k těžbě, zpracování a recyklaci

EU po roce 2022 přestala měřit politiku surovin podle ceny, a začala ji měřit podle suverenity. V roce 2024 vstoupil v platnost Critical Raw Materials Act, jehož cílem je:

• 10 % domácí těžby do roku 2030,
• 40 % evropského zpracování,
• 25 % recyklace spotřeby kritických surovin.

Evropská komise schválila 47 strategických projektů — od těžby lithia v Portugalsku, přes zpracování wolframu ve Španělsku až po recyklaci kobaltu v Německu. Celkově má jít o investice přes 22,5 miliardy eur. Projekty získávají zrychlené povolovací řízení, privilegovaný přístup k evropským fondům a výjimky z některých administrativních bariér. Evropa tak poprvé po dekádách deklaruje "reindustrializaci od zdroje".

Český rozměr: automobilová ekonomika bez surovinové základny

Česká republika je ve velmi specifické pozici. Patří mezi průmyslové ekonomiky EU s vysokým podílem přidané hodnoty, avšak její strategie je výrazně postavena na automobilovém a bateriovém sektoru — tedy dvou oblastech extrémně citlivých na dostupnost lithia, niklu a grafitu.

Česko má teoreticky jednu z největších zásob lithia v Evropě: ložisko Cínovec, odhadované na 1–3 % světových zásob. Těžba však naráží na konflikt ekonomiky, ekologie a politiky. Evropské firmy požadují surovinovou soběstačnost, místní komunity chtějí ochranu krajiny, a stát se dohodl na modelu, který je postaven na zahraničním kapitálu a dlouhodobých koncesích. Cínovec se tak stal symbolem rozpolcenosti české těžební politiky: stát deklaruje soběstačnost, ale bojí se jí realizovat.

Do roku 2030 ale automobilky nepočkají. Podle ACEA se do roku 2035 sníží výroba spalovacích motorů v EU o více než 70 %. Elektromobilita bude přímo závislá na bateriovém řetězci — ten se dnes odehrává v Číně. Pokud Evropa nezvládne těžbu, zpracování a recyklaci, bude dovážet hotové články stejně jako osobní elektroniku.

Česko má šanci: ne v těžbě, ale v recyklaci a zpracování

Těžba je politicky nejvýbušnější fáze řetězce. Recyklace je méně konfliktní a EÚ i trh ji upřednostňují. Podle IEA by do roku 2040 mohla recyklace pokrývat 30–40 % globální poptávky po lithiu. Česká republika už dnes disponuje technologickými projekty v oblasti hydrometalurgie, výzkumu elektrodových materiálů nebo recyklace bateriových odřezků.

Pokud se Česko zaměří na sekundární zdroje — odpad z výroby baterií, použitý průmyslový grafit, lithium-iontové články — může získat stabilní a méně konfrontační surovinovou základnu. Nejde jen o budoucnost: recyklační odpad vzniká už nyní v Polsku, Maďarsku nebo Německu, kde stojí gigafactory koncernů CATL, Samsung SDI nebo SK Innovation.

Obranný průmysl: tichý vítěz reindustrializace

Evropský obranný sektor — znovu oživovaný válkou na Ukrajině — má také zásadní surovinové potřeby. Výroba munice a balistiky je závislá na wolframu a hořčíku, které EU z více než 80 % dováží z Číny. Pokud má Evropa udržet tempo zbrojních programů, musí diverzifikovat zdroje a obnovit primární i sekundární těžbu.

Česká republika je významným producentem munice v EU. Stabilizace surovinových dodávek by tedy nebyla pouze ekonomickým opatřením, ale i prvkem národní bezpečnosti.

Bez politické odvahy je legislativa jen papír

Evropská surovinová politika může být šancí, nikoli hrozbou — pokud ji vlády budou doprovázet realistickými opatřeními. Rychlé povolovací procesy nesmí ignorovat lokální obce. Komunikace s komunitami musí být předem, ne až když se objeví odpor. A především: není možné spoléhat na to, že "někdo jiný to zajistí".

Česká vláda musí:

• předložit široký balík domácích projektů — nejen Cínovec,
• vytvořit jednotné kontaktní místo pro investory — podobně jako v Německu (BAFA),
• finančně motivovat průmysl k recyklaci a zpracování,
• propagovat spolupráci v EU — například projekty ve Finsku či Portugalsku, kde mohou české firmy získat dlouhodobé kontrakty.

Čekání je nejdražší strategie. Pokud Česká republika bude pouze pasivním příjemcem evropských rozhodnutí, promrhá desetiletou příležitost. Strategické suroviny nejsou jen fyzické zdroje: jsou předpokladem technologické soběstačnosti.

Dějiny ukazují jedno: země, které kontrolují zdroje, kontrolují i výrobu. Evropa tuto schopnost dobrovolně odevzdala. Pandemie, válka a geopolitika jí vrátily reality check. Teď stojí před volbou: buď znovu vybuduje vlastní surovinovou základnu — nebo se stane zákazníkem těch, kteří ji mají.

A Česká republika? Ta se musí rozhodnout, zda chce být součástí řešení, nebo jen čekat, komu v roce 2030 zavolá o grafit, nikl a lithium. Odpověď rozhodne o osudu jejího průmyslu na dalších dvacet let.

Tomáš Lemešani

Independent Media Publishing s.r.o. - Analýza, Case study, Policy paper

Pro konzultaci a objednávku služeb pište na kontakt@businesspr.eu, independencetl@protonmail.com