Kritické suroviny jako test konkurenceschopnosti: český rozměr evropské surovinové bezpečnosti

Draghiho zpráva připomíná, že dlouhodobou konkurenceschopnost Evropy už nelze stavět jen na nákladové efektivitě, ale stále více na schopnosti řídit rizika a snižovat strategickou zranitelnost.

Jedním z klíčových pilířů je posílení domácí – tedy evropské – produkce a zpracování kritických surovin a technologických komponentů. Důvod je prostý: evropský průmysl je v řadě segmentů výrazně závislý na dovozu vstupů, bez nichž se moderní výroba neobejde.

V okamžiku, kdy dojde k narušení dodávek, geopolitickému napětí nebo exportním omezením, promítá se to do cen, dostupnosti i investiční jistoty. A právě investiční jistota je v prostředí, kde se výrobní a technologické kapacity plánují na roky dopředu, jednou z nejcennějších komodit.

Z ekonomického pohledu nejde jen o to, že kritické suroviny mohou zdražit. Podstatnější je, že dodávky bývají koncentrované do omezeného počtu zemí a producentů, což zvyšuje systémové riziko. I relativně malý výpadek pak může mít neúměrně silný dopad na navazující odvětví: bateriové řetězce, elektroniku, energetiku, ale také automobilový průmysl, který v evropském kontextu prochází technologickou transformací. Kritické suroviny a klíčové komponenty se tak posouvají z "obchodní" do "strategické" roviny: kdo dokáže garantovat vstupy, dokáže garantovat výrobu, exportní výkon i zaměstnanost.

Pro Českou republiku má tato agenda specifický význam. Česká ekonomika je silně otevřená, vysoce průmyslová a úzce provázaná s evropskými výrobními ekosystémy, zejména v automotive, strojírenství a elektrotechnice. Tato provázanost v čase stability přináší výhody, v čase šoků se však mění v citlivé místo: jakmile se přeruší přístup ke vstupům, dopad se rychle přelévá do celého hospodářství. Český rozměr proto není pouze o "evropské solidaritě", ale o pragmatickém zájmu udržet investice a výrobní kapacity v zemi.

Česká politika by se v této souvislosti měla zaměřit na dvě paralelní linie. Zaprvé na využití nových příležitostí v rámci existujících dodavatelských řetězců tak, aby se tuzemské firmy posouvaly k činnostem s vyšší přidanou hodnotou, například v oblasti zpracování, testování, inženýringu či specializovaných služeb navázaných na bateriový a polovodičový ekosystém. Zadruhé na podporu vzniku alternativních a doplňkových dodavatelských řetězců, které snižují koncentraci rizik a posilují evropskou schopnost udržet výrobu i při vnějších výkyvech. Strategickým cílem přitom není vytěsnit globální obchod, ale doplnit jej o kapacity, které zvyšují odolnost a snižují závislost na úzkém okruhu dodavatelů.

V nejrizikovější oblasti dostupnosti kritických surovin se jako relativně rychlá a realistická cesta nabízí posílení recyklačního cyklu. Recyklace se v evropském kontextu stále častěji chápe nejen jako environmentální priorita, ale jako součást průmyslové a bezpečnostní politiky. Zvlášť významná je recyklace elektroniky a baterií, protože právě v nich se nacházejí kovy a materiály zásadní pro moderní technologie – od energetických úložišť po komponenty navázané na výrobu polovodičů. Pro Česko to otevírá prostor pro budování domácích kapacit, které by mohly napojit zpracování sekundárních surovin na existující průmyslové struktury. Aby však recyklace fungovala jako skutečný stabilizační prvek, musí být ekonomicky životaschopná: vyžaduje dostatek vstupního materiálu, funkční sběr a logistiku, technologické know-how v separaci a rafinaci a především stabilní regulační rámec, který snižuje investiční nejistotu.

Diverzifikace dodávek zároveň naráží na limity čistě tržních mechanismů. Firmy sice přirozeně optimalizují náklady a řídí rizika, u strategických vstupů však často potřebují, aby veřejný sektor odstranil bariéry, které brání investicím: zdlouhavé povolovací procesy, nedostatečná infrastruktura, obtížný přístup k financování nebo nejasná pravidla podpory. Proto je důležitá implementace evropského Zákona o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act). Jeho smysl se naplní pouze tehdy, pokud se promítne do reálných projektů – od průzkumu a zpracování až po recyklaci – a pokud se podaří nastavit pravidla tak, aby byla realistická a investičně použitelná, nikoli administrativně paralyzující. Česká republika by měla v této debatě prosazovat právě pragmatický přístup: jasná kritéria, předvídatelné procesy a důraz na projekty s měřitelným dopadem na dodavatelské řetězce.

Podobně je třeba nahlížet i na iniciativu Global Gateway, která má posilovat evropská partnerství a infrastrukturu vně EU. Pokud má skutečně přispět k odolnosti, musí být založena na transparentních a realistických kritériích, která povedou k diverzifikaci zdrojů, nikoli jen k politickým deklaracím. Pro český průmysl má význam zejména to, zda tyto iniciativy přinesou stabilnější přístup ke vstupům a zlepší předvídatelnost dodávek napříč evropským trhem.

Na úrovni EU bude současně nutné odbourat bariéry pro budování domácích kapacit v oblasti průzkumu, těžby, zpracování a recyklace nerostných surovin. I tam, kde ložiska existují, bývá cesta od záměru k realizaci příliš dlouhá a nejistá, což odrazuje kapitál a přesouvá projekty mimo Evropu. Zároveň však platí, že společenská akceptace takových projektů stojí na důvěryhodnosti pravidel a na skutečném dodržování environmentálních standardů. Země, na jejichž území se strategická ložiska nacházejí, by proto měly být pozitivně motivovány k realizaci projektů, které respektují ochranu životního prostředí a využívají moderní technologie. V českém kontextu to znamená, že i případné domácí projekty v oblasti surovin či zpracování budou potřebovat kombinaci ekonomické racionality, transparentní komunikace a důvěryhodných garancí.

Celkově se mění definice konkurenceschopnosti. Už nejde jen o to, kdo vyrábí levněji, ale o to, kdo dokáže vyrábět stabilně i v podmínkách geopolitických a dodavatelských šoků. Kritické suroviny a technologické komponenty se stávají jedním z hlavních testů průmyslové budoucnosti Evropy – a pro Českou republiku zároveň příležitostí i rizikem. Příležitostí v tom, že rozvoj recyklace, diverzifikace dodávek a budování nových kapacit může posílit pozici země v evropských hodnotových řetězcích a přinést vyšší přidanou hodnotu. Rizikem v tom, že pokud se kroky omezí na strategické dokumenty bez realizace, zůstane tuzemský průmysl vystaven vnějším výkyvům, na které nebude mít reálný vliv.

Tomáš Lemešani

Independent Media Publishing s.r.o. - Analýza, Case study, Policy paper

Pro konzultaci a objednávku služeb pište na kontakt@businesspr.eu, independencetl@protonmail.com