Obnovitelné zdroje: EU nabízí miliardy, Česko naráží na povolování, sítě a pomalé tempo projektů

Česko má k dispozici silné finanční nástroje, zejména Modernizační fond a další evropské zdroje, zároveň však naráží na dlouhá povolovací řízení, kapacitní limity distribučních sítí a investiční nejistotu.

Evropská unie prosazuje dekarbonizaci přes masivní podporu obnovitelných zdrojů, modernizaci sítí a energetické inovace.

Z pohledu firem ale nerozhoduje jen objem peněz, nýbrž schopnost států proměnit evropské programy v reálné megawatty, rychlé připojení a nižší náklady.

Transformace tak stojí na praktické otázce: dokážeme evropskou podporu využívat dostatečně rychle a chytře, aby se obnovitelné zdroje nestaly dalším nákladovým šokem, ale naopak pilířem konkurenceschopnosti?

Transformace energetiky se v posledních letech přesunula z oblasti dlouhodobých klimatických strategií do jádra ekonomické reality. Ceny energií po roce 2022 ukázaly, že energetická bezpečnost a nákladovost nejsou "technický detail", ale faktor, který rozhoduje o investicích, výrobě i sociální stabilitě.

Právě proto se obnovitelné zdroje dostaly do dvojí role: mají snižovat emise, ale zároveň mají časem přinést levnější elektřinu díky nízkým provozním nákladům a menší závislosti na dovozu fosilních paliv. Jenže přínos OZE se v praxi dostaví pouze tehdy, pokud se výstavba nezasekne v administrativě, pokud se posílí sítě a pokud se přidá flexibilita – akumulace, řízení spotřeby a zdroje schopné vykrývat výkyvy výroby.

Evropská unie tohle riziko vidí a proto přichází s kombinací regulace a financí. Na jedné straně urychluje povolování a zjednodušuje pravidla pro "rychlejší" rozvoj obnovitelných zdrojů, na druhé straně otevírá penězovody přes Modernizační fond, REPowerEU, národní plány obnovy a další programy, které mají pomoci s výrobou, sítí i inovacemi. V ekonomickém smyslu jde o snahu zlomit klasickou bariéru energetických investic: vysoké počáteční náklady a dlouhá návratnost. Evropská podpora má snížit riziko, urychlit realizaci a především přetavit politický cíl do fyzické kapacity.

Česko přitom na papíře nevypadá špatně. V rámci evropských nástrojů patří Modernizační fond k nejviditelnějším pilířům, z nějž se financují obnovitelné zdroje, zvyšování energetické účinnosti, modernizace teplárenství, infrastruktura a související technologie. Současně existují programy zaměřené na podnikovou sféru a inovace, které mají tlumit dopad investic na cash-flow firem. Problém je, že schopnost peníze alokovat a skutečně "přetavit" do staveb v terénu není jen otázkou vyhlášení výzev. Rozhodující je rychlost povolení, dostupnost připojení, kapacita sítí a stabilní pravidla pro výnosy projektu. Pokud některá z těchto složek chybí, dotace se paradoxně může změnit v "čekárnu" – projekt dotaci má, ale nestaví se.

Nejviditelněji se to projevuje u fotovoltaiky a větrné energetiky. Fotovoltaika v Česku v posledních letech znovu roste, čím dál víc i díky firemním instalacím a komunitním či obecním projektům. Z hlediska ekonomiky je to logické: fotovoltaika je relativně rychlá na výstavbu, má klesající investiční náklady a přináší okamžitý efekt na nákupní cenu elektřiny, zejména u subjektů s vysokou spotřebou ve dne. Jenže právě u větších projektů začíná narážet na připojitelnost a na místní síťové limity. Distribuční soustavy jsou historicky stavěné na jednosměrný tok energie a dnešní energetika je přesný opak – výroba se decentralizuje a výkon se mění v čase. Bez masivní modernizace distribučních sítí a bez chytrého řízení se rozvoj OZE bude zpomalovat nikoliv kvůli nedostatku investorů, ale kvůli nedostatku "elektrické dálnice".

Ještě citlivější je situace u větru. Větrná energie je pro střední Evropu důležitá proto, že vyrábí v jiném profilu než fotovoltaika a zvyšuje robustnost mixu. V Česku však dlouhodobě naráží na odpor části obcí, složitá povolovací řízení a někdy i na nejasná pravidla benefitů pro region. Z ekonomického pohledu přitom nejde jen o "další zdroj". Jde o pojistku proti sezónnosti a proti situaci, kdy v zimě fotovoltaika vyrábí málo a soustava se vrací k dražším zdrojům. Pokud Česko větrné projekty nezrychlí, bude chybějící energii vykrývat importem, plynem nebo vyšší cenou flexibility – a to jsou přesně ty náklady, které se následně objeví v cenách pro průmysl.

Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi politickým cílem a ekonomickou realizací. Dekarbonizace není jen o tom "mít více OZE", ale o tom, jaké systémové náklady tím vzniknou. Bez sítí, akumulace a predikovatelné regulace se obnovitelné zdroje mohou stát zdrojem volatility a vyšších regulovaných poplatků. To je pro firmy klíčové, protože i když silová elektřina může v čase zlevňovat, celkovou fakturu čím dál více tvoří regulovaná složka – přenos, distribuce, systémové služby a podpůrné mechanismy. Česko proto stojí před úkolem, který je méně viditelný než výstavba panelů: musí zmodernizovat tarifní a poplatkovou strukturu tak, aby motivovala flexibilitu, férově rozdělovala náklady a zároveň nepenalizovala průmysl, který je základem exportní výkonnosti.

Do hry vstupuje také trh s plynem a vazba plynu na cenu elektřiny. Evropě se v posledních letech potvrdilo, že extrémní volatilita plynu se dokáže přelít do elektřiny i v zemích, které mají velký podíl nízkoemisních zdrojů. Proto se stále více diskutuje o tom, jak posílit dlouhodobé kontraktování elektřiny, jak rozšířit využití kontraktů typu PPA a jak nastavit podpůrné aukce tak, aby investor dostal jistotu a spotřebitel stabilnější cenu. Pro Česko to má přímý průmyslový dopad: podniky, které si dokážou dlouhodobě zajistit cenu elektřiny, mají vyšší odolnost vůči šokům a lepší investiční predikovatelnost. Evropské reformy trhu se elektřinou směřují tímto směrem, ale národní implementace rozhodne o tom, jestli se z principu stane realita.

Český rozměr transformace obnovitelných zdrojů je navíc úzce spojen s teplárenstvím a s úsporami. Zatímco elektřina dominuje titulky, teplo je v ekonomice neméně podstatné a v mnoha regionech rozhoduje o sociálních nákladech transformace. Právě zde mohou evropské zdroje sehrát největší roli, protože modernizace tepláren, přechod na nízkoemisní paliva, využití odpadu, biomasy, tepelných čerpadel či geotermálních řešení jsou kapitálově náročné a bez podpory se budou realizovat pomaleji. K tomu se přidává energetická účinnost veřejných budov – nemocnic, domovů sociální péče, škol – kde investice do úspor často přináší nejrychlejší "negawatt", tedy energii, kterou není potřeba vyrobit ani přenést.

Pokud to celé shrneme, evropské peníze jsou nutnou, nikoliv postačující podmínkou. Česko může mít k dispozici velmi silnou finanční podporu, ale bez zrychlení povolování, bez sítě a bez jasné investiční logiky se tempo rozvoje OZE nezlomí. A bez zlomu v tempu se nezlomí ani tlak na cenu energie, který dnes Evropu v globální konkurenci oslabuje. Skutečný test tedy není v tom, kolik programů existuje, ale jak rychle se mění energetický mix v praxi, jak rychle se posiluje distribuční a přenosová infrastruktura a zda pravidla umožní firmám i obcím realizovat projekty bez letité nejistoty.

Pro ekonomiku typu české, založené na průmyslu a exportu, je to klíčové. Obnovitelné zdroje mohou být nástrojem k dlouhodobému snížení nákladů a ke zvýšení bezpečnosti, ale jen tehdy, když budou doplněny o moderní síťovou infrastrukturu, flexibilitu a předvídatelnou regulaci. Evropská unie na stole peníze i rámec má. Otázka pro Česko zní, zda je dokáže využít tak, aby z transformace nevznikl nový nákladový problém, ale konkurenční výhoda. Pokud ano, bude energetika jedním z motorů reindustrializace. Pokud ne, budou dotace jen drahým mezikrokem bez odpovídajícího efektu v megawattech a v cenách.

Tomáš Lemešani

Independent Media Publishing s.r.o. - Analýza, Case study, Policy paper

Pro konzultaci a objednávku služeb pište na kontakt@businesspr.eu, independencetl@protonmail.com